Historie zubního kartáčku
Štětiny, žíně, větvičky, ptačí křídla, sůl či saze – to vše používali lidé několik staletí k čištění zubů.
Teprve ve 30. letech minulého století vynalezl americký chemik Wallace Carothers pevné a pružné vlákno – nylon, který byl poprvé použit právě pro hygienu chrupu. První zubní kartáček se syntetickými vlákny představila americká firma DuPont 24. února 1938.
Než se ale tato, dnes tak samozřejmá, věc dostala do koupelen, proteklo v řekách mnoho vody. Nejstarší pomůcka na čištění chrupu (na jednom konci roztřepená větvička) je podle archeologických nálezů stará přes čtyři tisíce let. I dnes je v muslimském světě považována za přírodní zubní kartáček (miswák), zmiňovaný i v koránu, větvička salvadory perské (arak), která roste v subtropech a obsahuje řadu pro zuby příznivých látek.
Sofistikovanější instrument pro zdravější a krásnější úsměv vymysleli v Číně kolem roku 1400 (podle některých zdrojů o pět set let dříve) – na kost či bambus připevnili štětiny ze zad vepře.
Za evropského otce zubního kartáčku je považován anglický obchodník William Addis, který na svůj vynález přišel v roce 1780 ve vězení, kam se dostal za pobuřování. Čištění chrupu hadrem se sazemi a solí se mu zdálo neefektivní, a tak inspirován koštětem vyžádal si od dozorců štětiny, jež zapíchal do proděravěné kůstky od jídla.
Po propuštění z vězení vyrobil Addis menší počet takových kartáčků a nabízel je zprvu svým klientům mezi knihkupci. Brzy se ale tato zubní pomůcka stala velmi populární a módní záležitostí, a tak v roce 1840, kdy už firmu vedl Addisův syn William, měla 60 zaměstnanců a vyráběla čtyři modely kartáčků. Pro bohatší zákazníky používala štětiny z jezevce, pro ostatní se dovážely prasečí. Podnik existuje dodnes, jako Wisdom Toothbrushes.
V USA získal první patent na zubní kartáček Hiram Nichols Wadsworth v roce 1857, ale ve větším se v Americe začal vyrábět až v roce 1885 a byl rovněž z kosti a prasečích štětin. Kost jako rukojeť kartáčku byla nahrazena prvním plastem – celuloidem – teprve v prvních letech 20. století. A ještě tři dekády pak trvalo, než se v zubní hygieně zrodil konkurent pro štětiny. Přitom vynálezce nylonu Carothers, který jím způsobil převrat v řadě oborů, se nedožil ani prvního umělého kartáčku, ani „nylonek“ (dámských punčoch – od roku 1940). V dubnu 1937 ve svých 41 letech spáchal sebevraždu, údajně i proto, že měl pocit, že selhává ve vědecké práci.
První elektrický kartáček na zuby vynalezl v roce 1954 ve Švýcarsku doktor Philippe-Guy Woog a nazval ho Broxodent. V roce 1959 ho představil v USA, kde již dva roky nato přišla firma General Electric s vlastním elektrickým kartáčkem, který byl, na rozdíl od Broxodentu, na baterky.
A jak to bylo se zubní pastou? Nejstarší zmínka o ní pochází ze starého Egypta, kde se doporučovala směs soli, pepře, kosatce a lístků máty. Staří Řekové ji vylepšili o abraziva, když do ní drtili kosti či mušle. Všeobecného rozšíření se dočkaly zubní prášky v 19. století, kdy se jako jejich základ používaly mimo jiné rozdrcené cihly či skořápky.
V roce 1887 začal ve Vídni Carl Sarg prodávat s velkou reklamní kampaní, jíž se účastnila i herečka Sarah Bernhardtová, zubní pastu Kalodont, jejíž název se stal i synonymem pro zubní pastu obecně. Na úsvitu 20. století se do zubní pasty začal přidávat fluorid.
A na závěr jedna rada stomatologů – na značce zubní pasty a tvaru či velikosti zubního kartáčku až tak nezáleží, důležitá je pravidelnost a technika čištění (včetně mezizubního kartáčku). I když každý z tisíce značek a modelů dnešních kartáčků je přece jen praktičtější než prasečí štětiny na zvířecí kosti.
Zdroj: https://zdravi.euro.cz